Dokvetaly, odkvetaly...

Dokvetaly, odkvetaly

květy jara;

přes hor srázy přišly mrazy,

zajíněno všecko, sad i mlází –

Snové drazí,

proč jste skráním nevěrni se staly,

proč ty snům, má hlavo stará?

Odletělo, zaletělo

štěstí všaké;

s ním kraj světa písní četa,

všecko prchlo, po všem veta,

smutná léta

bude srdce žít’, jež jásat’ chtělo –

srdce?! Mám-liž ještě jaké?

Nestrh jsem je, nevrh jsem je

v hrůbek tmavý,

v nějž Tě dali, zakopali...

ach, mé čelo stydne, zrak se kalí. –

Anděle můj malý,

bez Tebe mi pusta země

a můj vzdech se v slzy taví.