Dolce far niente.

Slunce hřeje víc a více,

ve stín lehám pod thuji;

vlny, moře baletnice,

před zrakem mi tancují.

Za plachtami zřít to láká,

jež se tratí za obzor,

stíhat v letu křídlo ptáka

za daleké hradby hor.

Aloë mi blízko kývá

v teplém větru na souhlas...

zavru oči... moře zpívá,

slyším ve snách jeho hlas.

Slyším ve snách, jak se pění,

jak se vlny zvou a prou,

zpěvný hukot, šumné pění,

kolébavku rythmickou.

Sladkou tíhou, línou mdlobou

dýchá na mne slunce dech,

mám ji v nohou, očích obou,

mám ji ve svých žilách všech.

Nade mnou bdí cypřiš stráží,

kolem léta jas a vděk –

u nás asi listí sráží

chladný, vlhký podzimek.

V polosnění, v lethargii

moře pruh zřím nezměrný –

u nás asi do mne bijí

časopisy Moderny.

Pah, co po tom! Jejich černi

smyl mi moře majestát,

moderní i nemoderní

nechám kolem uší vát!

Psát? Ach ne! Kde zpívá moře,

z pokladů svých berouc tun,

rouhání je, ne-li hoře,

sáhnout do svých vetchých strun!

Tak se těším. V pravdě mdlobou

dýchá na mne slunce dech,

mám ji v nohou, očích obou,

mám ji ve svých žilách všech.

Slunce hřeje víc a více,

plíží se i pod thuji,

vlny, moře baletnice,

před zrakem mi tancují...