Dolente.

Ne, nejsi tu, a přec tě vidím všude,

mám k tobě jít? Ach, vázne v chůzi krok,

to listí všechno žluté je a rudé,

a duší táhne tolik smutných slok.

A u tebe? Já zastavím se chvíli

a vzrušena snad půjdu mlhou zpět,

a srdce krutě sevře mi, můj milý, –

ten svět.

Zas naleznu tě pohroužena v stesky

s tím čelem v dlani, ach, mám předtuchu,

že v bouři žalob vzrostou kdys ty blesky,

jež zatím kříží nitrem bez ruchu,

jež bolí jen, jak ohnivě se lámou,

a slovo jedno na vždy zničí klid,

a já přec růží sny, ať stokrát sklamou,

chci mít!

Já při tom všem, co uhněte a dusí,

chci míti krůpěj, která ovlaží,

a radosť, která zůstat živou musí,

i když ji žití vlna rozráží. – –

A vidím, klesám, – – snad to marné bude,

co květ, co sen, co k blahu zlatý klíč?

Kam jdu, kde jsem, já tebe želím všude, – –

tys pryč!