Dolfi z mého „Nocturna“.

Co povídka má vyšla celá,

my potkali se prvně zase.

On čet’ ji. Jeho tvář to děla,

jež sotva znale zarděla se.

I pod vrstvou té bledé šminky

vzplál ruměnec až k bledým skráním.

On zahryzl se do viržinky

a jen se usmál s pohrdáním.

Chtěl patrně mi cosi říci

a hleděl na mne. Přešel ale

a jenom vztek byl v jeho líci

unavené a nevyspalé.

Teď potkáme se skoro denně

na procházce své odpoledne.

On hledí na svět unaveně –

jen na mne více nepohledne.

A pravdu má. To slova, slova,

jež bídnou rukou o něm psána.

On přec je živ a zdráv a chová

se jako pravzor elegána.

Je sic jen statistou, však Musy

by nemohly jít v pýše větší,

s tak unavenou, lehkou chůzí,

jíž kavalíry mnohé předčí.

Má límce bezúhonné krásy

a s krejčím ve styku je stálém

a na tom jistě zakládá si,

že nejméně je Sonnenthalem.

I lásku má, již možná znáte,

jež barvené má zlaté copy

a kterou někdy potkáváte,

když s miláčkem jde na Příkopy.

A baletka ta, která loni

prý jakýs trudný román měla,

(tak alespoň se tvrdí o ní,)

to folie je k němu skvělá.

A jde-li kolem v celé slávě

a s takou jistotou si vede

a v svátečním se leskne hávě,

ač nepracuje aniž přede –

Já hledě za ním, v trudném snění

pak vídám, – jaký rozdíl pestrý –

jak k vůli němu ve vězení

teď úpí ctitel jeho sestry...