DOLNÍ TUZLA

Jdu opět podle vody – jak jsem chodíval,

když země hlas mne do náručí zval

moravských lesů.

Leč dneska snů svých v zeleň nezanesu

a těla nepoložím do mechu.

Och, kde jste, dnové mého oddechu,

jenž voněl řekou, voněl pryskyřicí!

Och, kde jste, dnové básníkovy dílny,

kde v slunci zvonil kov a křišťál při měsíci,

kam klidnou smyslností dýchal svět!

Jdu podle vody – smutny jsou, ne vilny

silnice, říčka, domky v soumraku,

vteřiny jarní, ruka podvečeru,

červený kříž mám ve svém odznaku,

jdu v těžkých botách, v šedi zvolna k šeru,

po boku bodlo mám a cizí kázeň v sluchu,

jsem vojáček.

A na světě je vojna; ve shonu a ruchu

i v ztichlém, zakřiknutém kraji

vzpomínka sotva na pokojných, sladkých vteřin vděk,

vzpomínka sotva na píseň, již jarní živly hrají.

Šedivá kavalkáda zoufalství a bolů

po cestách cválá.

Jdu podle vody – podle vody dolů,

tam dolů do tábora, který nepřátelstvím sálá,

do špíny, puchu, hluku ulehnout jdu na zem,

kus, číslo, zasvěcený krvi, železu,

sám sobě zbloudilým se zazdám plazem,

zalezu.

A přece z nitra nevyženete mi

tichounkou hudbu – tu, jež dříve hřměla

a teď jak echo malé plyne nervy všemi

ztlumená, ale jistá, moje, zatvrzelá,

když takhle sám jdu cestou venkovských,

dýchaje večer jako éterový líh

a zapomínaje.

Chudobná Jala drobným krůčkem spěchá

svým kamenitým řečištěm jak žebrák do kraje;

dívám se za ní, bratr, jejž tu nechá

v soumraku hodném.

Dívám se za ní, v srdci mi to zpívá,

v mysli mi zpívá hudba sladká, tklivá,

zdroj věrnosti a víry v těle nesvobodném.

Jsem stále ten, jenž zemi věrně miluje

a věří ve spirálu zlého života!

Muezzin nad městečkem právě žaluje,

jak slavík podivný když bolně klokotá.