Dolorosa.

V hrad bílý vzpomínek, jenž vzpjal se z šera snění

jak labuť, v touze když se řítí v nesměrnost,

zjev ženy schvívá se v mé duše utrpení

a v smutků závějích jak zmlklý stoupá host

v hrad bílý vzpomínek, jenž vzpjal se z šera snění.

V tom kouzlu zármutku spí harmonie schvěná

v zjev její nádherný, ve vzdechů vír a žal,

spád vlasů rozpoután jí klesá na ramena,

prs vlnou růžovou ze sněhu roucha vzplál.

V tom kouzlu zármutku spí harmonie schvěná.

Ze dlaně bělostné, jež slitováním dýše,

jí kanou paprsky jak záře naděje,

a lásky symboly, z ní růže prší tiše,

ty bolem ubledlé s mdlou vůní oleje,

ze dlaně bělostné, jež slitováním dýše.

Schodištěm z mramoru v stín pustých galerií

zjev její vznáší se, hrad v světle modrém sní

a klidem omámen se dechem květů spíjí,

jež v mdlobách stelou se v zář jejích šlepějí,

schodištěm z mramoru v stín pustých galerií.

Jen její teskný zpěv se z moře ticha noří,

jak zhaslé lásky vzdech, muk soucit nadlidský,

hrad bílý v purpuru a vůni růží hoří,

jež v proudech prší dál v sen jeho magický.

Jen její teskný zpěv se z moře ticha noří.

Ó sny, ó výkřiky, ó závrati, ó touhy,

vy slzy bolesti, v nichž láska krvácí,

v svých černých féeriích; váš smutek úpí dlouhý

nad vším, co nikdy víc se v žití nevrací.

Ó sny, ó výkřiky, ó závrati, ó touhy!

Mé srdce rozchvěné je plno nostalgií,

vždy za svou vidinou se nese výš a výš,

jí hvězdy kanou v klín, vždy dál je, chvíle míjí,

kdy růže nejsladší svou vůni řinou v tiš.

Mé srdce rozchvěné je plno nostalgií.

Ó záře vzpomínek, ó lásky taje věčné

jste prchlé fantómy v hvězd nedostupnou dál,

jste hrady zbořené a touhy nekonečné

všeho, co vzýval jsem a co jsem miloval...

Ó záře vzpomínek, ó lásky taje věčné!