DOLOROSA (I.)

Ve starém parku ležím v husté trávě

a dívám se, jak vítr květy čeří,

jak modrý zvonek sklání se k mé hlavě.

Za mnou se pestrá tíseň stromů šeří,

a v jejich tmě, nad zpustlý fontán schýlen,

se bělá z dálky starý, mračný Sylén.

Čas nevděčný, jenž zachvátí i bohy,

mu vráskou tvář a mechem posil nohy.

Teď ve tmě olší v smutném snění stojí,

jak upomínka lásky v duši mojí. –

A ležím v trávě... myslím, dlouhé věky

jak strmí k nebi stromy v stejné kráse,

chlad jejich milý, mech pod nimi měkký

a listí jejich stejně zelená se,

stín se světlem v jich loubí stejně splývá,

a ve korunách hnízd jim neubývá.

A co tak myslím, deštěm příval květů

na horké moje čelo jasmín hází,

a mně se zdá, že náhle Sylén ožil

a pomalu na sinavý mech retů

svou nalomenou flétnu tiše vložil –

ba píská juž... ó jak mne zvuk ten mrazí!

Nač píská jen? Chce písní laškující

zas nymfy lákat v tanec při měsíci?

A jasmínu keř, dechem větru schýlen,

jak novým proudem květů skráň mou chladí,

tu poznávám, že já jsem tento Sylén,

jenž zabrav se do upomínek mládí,

chce touto písní v srdce rozvaliny

své mrtvé lásky shaslé volat stíny...

Nuž tedy v rej! zde hovím sobě v trávě,

za mnou se šeří tíseň stromů pestrá

a modrý zvonek, skloněn k mojí hlavě,

o lásce zlaté sny mně vypravuje,

a upomínka, bolestí mých sestra,

po vlnách snů jak sněžná labuť pluje!