DOLOROSA (II.)

Sál hořel světlem, zářil v zlatohlavu.

Já s přítelem se nudil v tomto davu,

jak orli dva, jež z hor volného vzduchu

v klec uzavřeli v psů a opic smečku.

V tom síní létl šum a v tomto ruchu

se každá hlava k dveřím obracela.

Tys vešla – každý zřel tvou dlouhou vlečku,

tvou postavu, úst tahy, ovál čela,

tvůj spuštěný vlas, jenž jak zlatý pramen

přes mramor splýval sněhobílých ramen,

tvou nožku útlou, jež se mohla skrýti

ve Popelčině pantoflíčku zlatém,

tvá bílá ňádra, která krajek sítí

se rozvlnila nepokojným chvatem.

To všickni viděli, však duši tvoji

tu nikdo neviděl – v té chvíli stála

jen přede mnou v své božské kráse nahá,

jak z modré hloubky oka tvého plála.

Já sednul k tobě, ruka tvoje v mojí

se mocně chvěla... darmo, nechť se zdráhá!

Já hledím v oko tvé, to není bájí!

Juž mou jsi, mou! Slyš, tóny letí sálem,

to Beethoven! Proč srdce tvé tluk tají?

Ó poslouchej, tak velkým, božským žalem

se struny srdce jenom tenkrát chvějí,

když z obejmutí v zahynutí spějí!

To Beethoven! On duhu svojich citů

nám prostřel za most lásky ke blankytu,

a ducha svého cherubová křídla,

protkána hvězdami a liliemi,

v paprscích zlatých tónů sklonil k zemi,

by unesl nás v lásky věčná zřídla!

Ta divná hudba duši moji v muce

tak mocným kouzlem jala v divné síle,

že nedbaje ni místa, smíchu, řečí,

jsem líbal vášní ňádra tvá i ruce

tak divoce, že na tvé šíji bílé

se polibků mých chvěly stopy tmavé,

jak rozházel bys po ní růže žhavé...

Co teď mi zbylo? – Sen o krásné víle,

vždy menší naděj a bol stále větší. –