DOLOROSA (III.)

Pak přišel čas, kde roztoužen jsem skrýval

v mech pod těmito stromy tvář i čelo,

kde bez myšlenky v blankyt jsem se díval,

i na kapradí, které zlatem zkvětlé

za slunce září věrně obracelo

svých rozložených listů plochy světlé;

na stádo žlutých hub, jež mezi křovím

jak město stály s mnohou zdí a vížkou,

na pavouka, jenž stříbrné své nitě

táh’ muchomůrky kropenatou stříškou;

na jahodu, jež s líčkem purpurovým

se v mechu smála, skromné lesů dítě;

tu sníval jsem, že všecky buky, břízy

z mých rostou ňader, v modré nebe mizí,

že větve jejich v každém větrů dechu

jak zlaté struny v rukou duchů hrají

a v snětích svých tvůj obraz kolebají;

a svatý obraz tvůj že ke mně splývá,

jak líbám jej a kterak místo mechu

se pod mou hrudí plno sladkých vzdechů

tvé plné ňádro zdvihá ve snu blaha...

Teď minul čas, kdo uvěřil by, drahá,

že tolik štěstí se i ve snu skrývá!