DOLOROSA (IV.)

Ty lístky vzpomínek, než zcela zblednou,

chci mladosti své vzíti do závěti...

Zda víš, kterak jsme hádali se jednou

tak do opravdy, jak dvě malé děti,

zda věřit lze na hor a lesů víly,

jež člověka v objetí chladné loudí,

na skřítky hor, jenž ve polední chvíli

v červených pláštích po skaliskách bloudí.

Tys věřila tak, jako dítě věří –

A druhého dne, když pod lípou dutou,

na mýtině, kol níž se bory šeří,

mdlý lovec usedl jsem v trávu žlutou

a v zamyšlení zrakem utkvěl v zemi:

tu zašumělo cosi haluzemi

tak tajuplně... a v té písni lesa

dvě ramena se kol mé šije točí,

na vlny ňader hlava moje klesá,

mé oko zírá v nebe tvojich očí...

Ó sladká vílo! Ty jsi v usmívání

mne tiskla v náruč v divém objímání,

mé udivené rty jsi zamkla svými,

a jenom stará lípa v sny nám hrála...

Jak dávno tomu! Posud v duši zní mi

tvůj sladký hlas, v němž duše tvá se smála,

pln kouzla těchy, lahody a vnady:

„Zda nyní, drahý, věříš na dryady?“