DOLOROSA (VI.)

Na jednu noc též nesmím zapomníti,

ta dnů mých tmou jak spásy slunce svítí.

Jí ze stříbrné mlhy závoj stkaný

kol hlavy splýval ve záhybu sterém,

jí červánek své z nachu sklenul brány,

jí rubíny hvězd zahořely šerem,

jí korunou byl měsíc v plném svitu,

jí voněl květ, jí stromy, ptáci, vlny

svůj dech a zpěv ve lásky svorném citu

na hymnus jeden stkaly čaruplný!

Zda pamatuješ, parku pěšinami

jak bloudili jsme v zadumání sami?

Jak svůdně vlas tvůj k ňadrům se ti vinul,

jak temným žárem tvoje oko plálo?

A v loubí jak nám černý kámen kynul,

jak oltář druidský se v stromech tmící?

Jak lásky naší byl on obětnicí?

Jak srdce tvoje v sladké hudbě hrálo,

že květy, tráva i ty duby šedé

se chvěly, divné šeptajíce zvěsti?

Jak v lesa tmě nám pouze srny hnědé

a hvězdy v nebi byly svědkem štěstí?

A červánek když vzplanul na azuru,

že bylo mi, jak mladosti své růže

bych rozerval a vyhodil tam vzhůru? –

Ó sladká noc! kdo zapomenout může?!