DOLOROSA (VII.)

A zase ležím v trávě v parku starém;

já s mladostí, on rozloučil se s jarem,

bor jako ze sna zvolna hlavou kývá

a vítr časem zčeří trávu žlutou –

tmou starých stromů sfinx se na mne dívá.

Déšť vrásky nasil v tvář jí nepohnutou,

však stejně posud plná ňádra její

se na mohutné opírají spáry.

Dívá se na mne. V mlhy pološeru

jejího těla ztrácejí se tvary.

Jest podzimek, juž mraky ku severu

a k jihu stranám tažní ptáci spějí.

Já upřel nyní zrak svůj přehluboko

v kamenné sfingy nepohnuté oko:

„Co tady chceš, ty dcero tmy a báje,

zda blízko vrat zde věrně park ten hlídáš,

či na otázky lidí odpovídáš,

jenž jako mravenci se kolem plíží?

Či roztály v nic hrozné tvoje taje

a nadarmo se zrak tvůj v mojím zhlíží?

Jsi sestrou těch, jež u Thebských bran leží

a Isidy chrám němou hrůzou střeží?

a dotknuty jen sluncem ze sna věstí?

Rci, člověk co jest, osud, co je štěstí?

Proč vášeň lásky mine v krátké chvíli?

Jest žití za hroby? ó rci, kam cílí

ten divý chvat, jejž nazýváme žití?

Nač pro člověka hvězdné runy svítí,

když němy jsou a když jim nerozumí?

Zda žijem darmo v starostech a bolu?“

A zavál vítr, teskně sosny šumí

a posměšně sfinx hledí ke mně dolů,

a líně tráva žlutým klasem kývá,

a s nebes déšť ve hustých kapkách splývá...