Dolorosa.

V mých očích výkřiky zoufalých vzplály;

ach, v duši stajené výkřiky na dně,

tam v mořích hořkých slz zdusené chladně,

jež v ňadru pod břehem zornice stály.

V tvých bledých strhaných rysech je vidím,

v tvých křečech, v zlomené postavě těla;

v mé nitro suggescí bolesti sjela

tvá hořkost, Bolestná, – žeň tvoji klidím.

V mé duše loktech má naděje zmírá,

krev její studená v nitro mé kane;

až příští z červánků záclon den vstane,

juž bude jako ty, Bolestná, sirá.

V mém ňadru bez vonných mastí mi setlí,

v prach přejde vzpomínek, na popel snů mi

svou vůní prodechne myšlének tlumy

jak les, kam nepadne paprsek světlý.

Jen kříž se nad hlavou v myšlénkách zvedne,

kříž krví střísněný pod tmavým nebem

a trojím po stranách probitý hřebem,

kam duše Bolestné podobna sedne.

A na rty staletí proudy mi svanou

tvá slova, Bolestná, bez zvuku zašlá;

jak zrna, půdu jež úrodnou našla,

do květů ohnivě krvavých vzplanou.