Dolorosa.

Ten starý mistr jak na zlaté půdě,

ó Doloroso, zvěčnil bolest tvoji!

Vždy před mým zrakem Člověčenstvo stojí

v plen dáno Bídě, Zoufalství a Nudě;

v svém Skepticismu připoutáno k hrudě,

v své Mdlobě s Briarei Viny v boji,

v své Touze na cestě ku míru zdroji,

jež krví horkou znamenána rudě.

Však horší musím osudy tvé zváti,

neb Dolorosa aspoň zřela syna,

byť mrtvého, jak pozvedla tvář k nebi.

Tvůj ideal však nedostižný tratí

se v mlhách, darmo k němu zrak se vzpíná,

a zříš-li něco – zříš své vlastní hřeby.