Dolů.

A klesám do tmy, do smutků a do závratí,

ač chtěl jsem duší k dnu, kde pevně moh’ bych státi.

Kde světlo tušil jsem, tam lebek prázné oči,

kde břehy měly být, tam zem se v závrať točí,

a bol a černý smutek protkal roucha bílá,

v nichž bohům radosti mše sloužit duše snila,

až byl bych dopad ke dnu, Všeho – prapůvodu,

až ke dnu duší, tajů, vin i slavných zrodů.

Však místo proniknutí vším, i cnostmi, hříchem,

zřím v propast velkých úst, jež prasknout hrozí smíchem.

A klesám, klesám stále v prázno do hlubiny,

a modlím se jen k Sobě v duši za své viny.