Dolů s křídly!

Dolů s křídly! Ze všech stran zní divé heslo století.

Udupáme každý povzlet, dokud dříme v poupěti,

co nám krása? My chcem pouze výdělek a zisk a chléb,

krásy žák ať světem chodí jako Homer chud a slep.

Dolů s křídly! Nám se rouhá, kdo chce než my letět výš,

z louže dlaní pít nám stačí, co nám hvězdná krásy číš?

Hleďte blázna v době páry, elektřiny, zázraků,

honí rýmy, za obrazy lítá kdesi v oblaku!

Dolů s křídly! Prosaická jednou naše doba jest,

hipogryf svá křídla vláčí blátem po chodnících měst,

ba i z hvozdů osamělé, velkolepé nádhery,

kde měl domov, hrom jej plaší dřevařovy sekery.

Dolů s křídly! I ten venkov jindy útulný a čist,

tichý asyl plných úlů, hlučný asyl ptačích hnizd,

idylle strh’ řízu cudu, poházel jí blátem líc;

hleďte k zemi, hleďte k nebi, poesie není víc!

Dolů s křídly! Vše buď nízké, mělké, všední jako my,

jeden střih a jednu barvu na tváře i na domy!

Pod záminkou humanity velkých dědů schytralý

vnuk juž změní jejich dómy na jatky a špitály!

Dolů s křídly! Vše se řekne v suché prosy hovoru,

škoda na obrazy plátna a na sochy mramoru,

hoj, až začnem haraburdí různých štětců, per a dlat

z knihoven a obrazáren a z museí vymetat!

Dolů s křídly! Zašlé doby vzdělanost, co chcete s tím?

Co nám Hekuba a Kalchas, co nám Hellada a Řím?

Na svých my stojíme nohách, jen co hmatám, pravda je,

do pece pozouny bible i bukolik šalmaje!

Dolů s křídly! Chleba! Chleba! neustává křičet dav,

všecko umění je přepych a jen výron zbrklých hlav,

my jsme lidé positivní, dobré jest, co nese zisk,

kůl, kam přivázat lze koně, dražší jest než obelisk.

Dolů s křídly! Statistika, cifra vesmíru je bůh,

hausse a baisse cíl poslední všech lidských přání, snů a tuch,

pouhou drahou k blahobytu moře jest i obloha,

my chcem s plnou kapsou jíti sami světem bez boha!

Tak to hlučí, tak to ječí, divé lání, drzý smích,

tu ve sloupcích denních listů a tam hlučně na trzích,

umělec je tichý blázen ze soucitu trpěný,

do větru jenž mozek hází bez cíle a ozvěny.

Kam to dojde? Kde staví se divoké to řádění

moderních obrazoborců? Svět se řítí v zatmění,

ano, zářné slunce ducha pomalu se zatmívá,

barbarství stín padá na ně, zem se v hloubi zachvívá.

Zachvívá se, duní temně jak v Caesarů době kdys,

Fatum kvačí, oře jeho řídí velká Nemesis,

bičem války šlehá spřež svou, musí nastat velký soud,

kde se potom zachráníte, až výš tryskne krve proud?

Vidím v duchu velké moře potopy té, vidím chvat

spasit v sobě člověka jen! Umění hle, Ararat!

Ten ční čelem do červánků z moře běd a prokletí...

Dolů s křídly! – Slyšíte smích? – Kdo má křídla, přeletí!