Dóm svatovítský.

Ó dóme svatovítský,

ty vládče nad Prahou,

zda jsi nám podobenstvím,

zda jsi nám výstrahou? –

Vždyť tys jak naše sláva

byl námi budován,

a jako ona zhoubě

z půl hotov zanechán.

I Břetislav i Jiřík

vám v luno uložen,

však onen němý jazyk,

co značí jazyk ten? –

A co ti divní svatí,

co mnohý divný znak,

proč ony krásné klenby

jsou znešvařeny tak? –

Což nevšímaným bylo

vám dlouhé věky stát,

leč učenec vám obdiv

a cop dal magistrát.

Vás ze všech končin větry

jsou prachem povály,

a nepřátelé mnohé

vám smetli fiály.

Však nová přišla doba

a nový přišel duch,

s ní v starodávných klenbách

se nový zrodil ruch.

Tu tisícero rukou

sem neslo kamení,

a stíráno jest pilně

dob spousty znamení.

A přišel nový mistr,

ten nový sdělal plán,

jak na základech dávných

by dále pnul se stán.

A již jej výše klenou,

vždy šíř a šíře jen;

však co ten znak a svatí

a němý jazyk ten?