Ó, doma byl bych rád!

Je pusto, mrtvo tak v mé jizbě malé...

Na prostém loži trpím nemocen,

a lampa bzučí jaksi neustále

jak komár, pavučinou ukrocen.

A v bolu místo spánku musím bdíti...

Mám ruce založeny pod hlavou

a dívám se, jak v rohu okna svítí

mi modrá hvězda noční dálavou.

A pískot lampy tesknotu mi budí,

svit hvězdy – touhu po čems’ tajemném...

to obé příjemně se mísí v hrudi,

až rozjasní se obraz v oku mém:

Již vidím bílých chalup dlouhé řady,

jak tonou v červánkové záplavě,

jak rudou září okna hoří všady,

lem šedých došků tleje krvavě.

A nízkým plotem z latí ohraženy

jsou před chaloupkou všude záhonky,

a na nich resedky jsou nasázeny

a karafiat, astry, pivonky.

Teď stádo koz se domů z pastvy vrací

a rozbíhá se do známých už vrat,

až v prostranných se dvorech zvolna ztrácí...

jen jednu bílou vidím dosud stát.

Můj Bože! to jsem doma na dědině...

Brod v ocelové záři uprostřed;

dvé koní se tam sklání ku hladině,

kam v máji vítr snáší spadlý květ.

Znám toho vraníka, jenž v dáli hledí,

znám hnědouše s tou liskou na čele,

znám hocha, který bosky na něm sedí

a píská melodie veselé.

Ó večer!... daleko v mé domovině...

Červánky blednou, všude hasne zář,

dým černý modrou oblohou se vine,

kde jednotvárně kove podkovář...

A vlaštovky se rozpustile honí

a vrabce slyším na vrbě se rvát...

Tu v bílé kapli Anděl Páně zvoní,

dech svěží vůně vane ze zahrad.

Ó, jak je ticho! – Všecko, vše se modlí...

Tak náhle ztichl dětí plesný křik,

i vrabci pojednou se jaksi shodli...

Hvězd rozžehlo se nebem několik.

A po domech se místy světlo kmitá;

tam prostřed jizby dubový je stůl,

a na něm prostá večeře mne vítá –

to v slupkách brambory a šedá sůl.

Pak do noci se porozléhá píseň,

již slýchával jsem kdysi častokrát...

můj zrak se kalí, v srdci volá tíseň:

Ach, doma, doma večer byl bych rád!