DOMA. (I. Svojanovské granáty.)

Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení,

vždy sráznější a hlubší k Svojanovu.

Hrad s chmurnou věží v kraj se dívá v snění...

Tu občas kmitne se ti zas a znovu

cos jako černá slza ve kamení.

I vyloupneš to a pozvedneš k dlani.

Toť věru falešný je granát malý!

Však přece paprsk světla ve lámání

v něm vznícen slabě prokmitá, jak z dáli

zříš tvar, v který se skalná tříska hrání.

Cos divného se v mysli tvojí vzňalo.

Jak tento svit se těžce dere hmotou!

Z tmy světlo úsilím jak by se vzpjalo,

jak z hrdla těžce semknutého notou

zpěv chtěl by trysknout – leč má síly málo.

Mít síly víc, moh’ drahokam to býti!

Přec půvabný jest v bezcennosti svojí,

tak nejapně a malomocně svítí.

Jest skoro symbolem v tom věčném boji,

jejž neprůsvitnost s jasem vždy v něm nítí.

Zda není obraz českého on lidu?

I ten má žárnou jiskru světla v sobě,

žel, že jest ve tmu sevřena a bídu,

že zápasí vždy od věků a v mdlobě...

však jiskra hoří dál v svém tichém klidu.

Zda není nepravý ten granát český,

ó, básníku, též roven tvému duchu?

Svit chabý v tmu šleš, kde bys měl sít blesky,

spíš v klidu, kde bys hřmít měl, v světa ruchu,

sníš v elegie tiché vpředen stesky.

Ta stará kletba! – K všemu náběh pouze,

vzlet vteřiny a dlouhá léta pádu!

Jsme velcí pouze v chtění svém a touze,

žár dříme v nás, leč propadá v ráz chladu.

Jeť světlo bohatství – nás hltá nouze.

Tak snil jsem další cestou k Svojanovu,

hrst granátů těch nesa v svojí dlani...

My činy chcem’ a sotva dojdem k slovu!

Jak v stopy dlouhého zde umírání

jsem zřel v tříšť tmavých kamínků těch znovu.

Jak české duše slzy zkameněly

by věky tady v tvrdé půdě naší!

Já cítil v tom náš český život celý,

kde stále nítí se cos, hne a raší,

leč z všeho polodrahokam je stmělý.