DOMA. (III. Cestou k Táboru.)

Kraj epický. Ať dumá v přísné kráse,

ať po něm slunce pohár rozlévá se,

v něm ostře stopa velkých dějů vryta

do skrání hvozdu, v chvějné vlny žita,

do Jordánu, jenž červánkem vzplál tmavě,

jak přetékal by krví... Ve dálavě

mrak, plachta sedraná, nad lesy letí,

do stínu hale smutný kraj a němý,

a zdá se ti, že slyšíš starou zemi

pod vozy Táborů se ještě chvěti.