DOMA. (IV. Cestou.)

Melounů, slunečnic směs,

celičké kaskády chmele,

na pravo bukový les,

ostružin bludiště ztmělé.

Viděl jsem dívčinu stát,

daleko v zlatém tam poli,

pestrý vlál v dálku jí šat,

sluníčkem oči ji bolí.

Rychle k nim pozvedla dlaň,

podzimní přece dost pálí,

za vlakem v modravou pláň

zřela, jak tratí se v dáli.

Dále ten supal, až z hnízd

vzplašili s křikem se ptáci,

dýmu pak výbuch a hvizd...

očím se dívka již ztrácí.

Celý kraj, kam dosáh’ zor,

přeludem splýval a klamem –

v obraz tál, obrysy hor

byly mu vzdáleným rámem.