DOMA NA HŘBITOVĚ

Dva hroby podle sebe

už zarůstají travou

a vesele z ní hledí

maceška žlutá s tmavou.

Čas překlenul tu dálku,

jež byla mezi námi,

zem pochovala hoře

s tvrdými výčitkami,

zelená tráva bují

z popela otce, matky.

Syn ztracený se vrátil,

nad hroby stojí vratký.

A slunce svítí na vsi

a na zelená pole,

kde dějství mého mládí

je rozestřeno v kole.

Ze zahrad dýchá květen

a touhy roztančené

a dobrotivé nebe

se jako kdysi klene.

Kdybych směl, bože, volit,

chtěl bych nést všechno znova.

I radosti i hořkost

i nejkrutější slova.

A zas bych ubližoval

jak každý, kdo tu žije.

Neb v krutosti a lásce

náš život zavřený je.