Doma nejlíp!

Nad tou naší malou vískou

chumelí se chumelí:

každá chata střechou nízkou

spí juž v bílém popeli!

Rázem padla sněhu tíž

na krov naší jizby níž –

což je nám! – ať venku věje

bouř, či mráz – nás krb tu hřeje,

od kterého, pokud štípám

dříví proň, se sotva hnem!

Hůře je těm dvěma lípám,

jimiž, ať je tma, či svítá

celý čas juž vichr zmítá

venku zrovna před oknem!

Teď, když nám nad síně práh

klid svá teplá křídla stáh’ –

jak je blaze u kamen!

Ať si v pláni bouře hvízdá –

my se doma jako ptáci

unaveni léta prácí

přitulíme na svá hnízda,

až nám zavře oči sen!

Nad tou naší malou vískou

chumelí, se chumelí:

každá chata střechou nízkou

spí juž v bílém popeli!

Hnědá mha kraj zatměla...

V nitru jizby na venek

těžko zřít je z okének,

dechem jak se zamžila!

Horkým teplem rtů kdy však

jíní jich se rozplývá,

často potom snící zrak

na vyzvědách prodlívá.

V závod s krutou vichřicí,

tak jak vlnou hřeben lodi,

v závějích se saně brodí

po zasuté silnici,

až se vůkol sněhy válejí...

Zacinká, to zacinká,

zařehtají oři vraní,

zavzní bičů zapráskání –

a zas všecko znikne v dáli,

jako v srdci vzpomínka!

Nad tou naší malou vískou

chumelí se, chumelí:

každá chata střechou nízkou

spí juž v bílém popeli!

Leč i pak, když za chvíli

rolniček hlas v sněhu usne;

a v to naše ticho dusné,

v něž jen bouře zakvílí,

dálí šerou, zamyšlenou,

v naši chýži opuštěnou

nezabloudí ani známý,

nezavítá ani host –

aspoň ty dvě lípy šedé,

jež k nám vichrů pod návalem

unaveny věčným žalem

sdílně trou se v oken rámy –

– prožijou tu bídu s námi

nám i sobě pro radost!

A tak hned nám líp se vede,

a my už tak snáze s nimi

trávíce ten zbytek zimy –

i v tom vlastním hnízdě malém

cítíme se šťastni dost!