Doma v noci vánoční.

Roh ponocného zvukem táhlým

rozplašil ticho půlnoci,

nad zapadlými chalupami

rozlito kouzlo Vánocí...

Jak bledá perla v sinném hávu

skryt v mraku měsíc studený,

zdi nízkých domků straší v šeru

jak staré hrobní kameny.

Věž baňatá ční na návrší,

od věků věrná, bdělá stráž,

toť pastýř stáda betlémského,

jenž vyšel střežit nad salaš.

Sám ulicí jdu zasněženou,

kde bliká plamen lucerny,

a v matných stínech křivolakých

skryt přízrak Bídy příšerný.

V těch domcích mrazem přikrčených

je úsměv blaha řídký host, –

těch robotníků líto je mi,

jsou moje krev i moje kost!

Pán dobrotivý moje kroky

ved' mnohým krajem luzných vnad,

leč zde, pod krovem chudých bratří,

jen zde bych jednou umřel rád!

Zde vroucněji by hrany lkaly,

zde nebolel by hroudy pád,

zde upřimně se modliť znají

a budou věrně vzpomínat...