DOMA V ZIMNÍ NOCI.

Půl v záři a půl v šeře

má jizba – zavru dvéře

a zdá se mi, že hned

je za mnou celý svět.

Svět, podlý snění zrádce,

svět pout a jařma práce,

svět špíny s křivdy zlem –

jsem chráněn před ním, jsem!

Tu památky, tu trety,

tu s dechem lesů květy

a řady mojich knih,

k nim sedám rád a tich.

Tu obrazy: Ves z rána,

sněť lehce obetkána,

chýž svítí, azur syt,

ten jas, ten vzduch, ten svit!

Tam rybník v lesa stínu,

rybárny obraz v klínu,

a modré hřbety hor

se vlní přes obzor.

A tam člun s plachtou oře

do bílé pěny moře

a houpá se jak hrou

nad vlnou zelenou.

A na tom člunu jedu

kams dál a dál a k předu,

až zmizí břehu lem.

Snů moře a snů zem!

Má lampa svítí, svítí,

a z kamen oheň zříti,

teď zavyl větru hlas,

a ticho, ticho zas.

Teď ulicí hřmí vozy,

kdos chechtá se, kdos hrozí,

to svět se bavil kdes.

I oknem mým třás’ děs!