DOMA Z CEST.

Ze světa jsem se navrátil

a pěji Bohu s povděkem:

Zas jedenkrát jsem více žil

a více byl jsem člověkem.

Ó, co mé očí plynuly

hrou pěšinek a cest,

jež půvabně se vinuly

do hvozdů, hradů, měst!

Já spatřil smělá pohoří

a moře příval nezdolný,

od srázných hor a od moří

já učil se: nebýt povolný.

A slyšel jsem hlasy žežulek

a lesů táhlé šumění,

od nich jsem pochytil zpěvu lék

a starých zkazek umění.

A různé jsem spatřil národy

a rajské viděl jsem kraje,

však zřel jsem, že v ráji nejkrasším

též ovoce bolesti zraje.

Já díval se všude kol a kol,

kam stoupla má toulavá noha,

a viděl, že každý nosí svůj bol

a nosí též svého Boha.

Já všude viděl svatyně,

a zástupy, pějící láskou,

já viděl, jak země s nebesy

je mystickou spjata páskou.