DOMA.

Už jsem tu zase v našem Pošumaví

a denně chodím v šero starých lesů,

leč i zde doma každý květ, mi praví,

že ve své duši tajný stesk sem nesu.

Já rád jsem jindy z města spěchal zpátky

v těch našich doubrav vážné, dumné stíny,

těch starých hájů toužil do pohádky

a v naší vísky koutek pohostinný.

Ta polí zeleň, dálné modré hory,

sbor topolů nad vody čistou hlatí,

jásavých ptáků hlaholící sbory

i vížka chrámu, západ v zář již zlatí;

rozlehlá luka v květů pestré kráse

i jabloní květ naší na zahradě:

ta všecka krása povždy spojila se

mi v mír a klid jen v duši mojí mladé.

Ó věřte mi, teď po vás se mi stýská:

ten věnec hor i rybník pod topoly

i modré lesy, v nichž spí naše víska,

vlnivé klasy našich dlouhých polí;

ten jásot ptáků, luka s pestrým šatem

i bílý kostel s červenavou věží

mne vábí míň než chvíle, pod akátem

kdy sedali jsme spolu na nábřeží.