Doma.

Zas jednou doma! pryč z městského hluku!

ba že to je ten pokoj přívětivý,

ta vůně jalovce, ten praskot dříví,

ta matka, jíž jsem děckem vedle vnuků!

A síň je plna družných tváří, zvuků:

tu starý soused, věčně novin chtivý,

tu kmotra udivená, že jsme živi! –

až v dobrou noc tu starou zlíbám ruku.

A pak si vyjdu ještě na nádvoří:

ba, že to naše chaloupka je tichá, –

tam nad stodolou známé hvězdy hoří

a vedle v chlévě dobytek náš dýchá.

– Teď leknutím jsem couvnul proti vůli:

to huňatý náš pes se ke mně tulí.