DOMA

Muž, herec denně prostuduje

v salonku svoje figury

a z různých kusů opakuje

výjevů pestré potpourri.

Pak před divadlem uchystaný

se loučí s ženou polibky

a závoj z jemných vláken stkaný

jde sejmout z luzné kolíbky,

kde nad vše sladší dřímá dítě,

jemuž jak růže plane tvář.

A vedle kočka přede hbitě

a krb svých ohňů ssílá žár.

Pak jenom slyšíš hodin zvuky

a kolébavku bzučivou;

hned kniha paní klesne z ruky

v snů chvíli bujnou, blouznivou. –

Jí stačí tento salon malý

jak muži umělecký svět,

jejž haní kritika neb chválí

dle svojich šablon řadou let;

jí stačí věřit svému muži,

ač mnohdy nucen políbit

též primadonnu, bledou růži

a lásku svou jí vyjevit,

vlas rváti si pro mnohé lásky

a znáti dobře žárlivost,

a líbat čelo mnohé krásky

jak chce to kusu spletitost;

jen když je doma stále stejný,

tak milující, něžný tak,

když stejně líbá v ret jí chvějný

a dítě své v ten luzný zrak!