Doma.

Je malá naše chaloupka,

v ní není mnoho pohodlí;

však s celým světem nejlíp v ní

až dosud jsme se pohodli.

V ní není změn, však ani nud:

s týchž Kristus, svatí hledí míst,

týž v oknech muškát, bazalka,

a blankyt vhlíží stejně čist.

Co nad ní přehnalo se běd,

už neprozradí žádný list;

už mnohé milé skrývá hrob –

s týchž Kristus, svatí hledí míst.

Pod těžkou střechou doškovou

se směje ona potoku,

jenž o překot kams do světa

– jak já kdys – hrčí v poskoku.

A za zahradou pole, les,

z nich dýchá zdravá příroda,

a z dvora kohout kokrhá:

Aj, bude na žně pohoda!

Je ticho tu i v sousedství,

s kosami vyšli do polí,

však po večeři při dýmce

řeč vesele zas hlaholí.

„Co to tam chasa vykládá?“

matiččin slyším zvenku smích,

a z kuchyně dí tetička:

„Já, o jakýchsi císařích.“

A klidně dále poklízí,

v ohradu husy veplaší

a dětem přišlým návštěvou

– jak nám kdys – jablek přináší.

Tak při práci den za dnem jde,

až tichá přijde neděle

tak slavnostně, tak čisťounká,

tak spokojně a vesele.

Z hor dýchá cos jak boží dech,

báň nebes skví se modrostí;

mně je tak volno, jak bych pil

z horského zřídla lidskosti.

Však cizí mně ten blahý klid.

Má mysl s naším potokem

přec letí odtud, letí dál,

dál k moři v letu divokém.