DOMA.

Ze šťastného kraje, který révou prýští,

navracím se do Čech, z dálky ještě mih

odlesk jeho slunce na Alp ledovcích,

stoupaje vlak supá, oddychuje, piští.

Nové hory zas. Ty naše. Co však tříští

o jejich se čela, pere do jich rýh?

Divoká se mračna ženou v chuchvalcích,

blesky učinily hřbety svými hříšti.

Ve chmurách kraj tone, vichr drsně sviští,

kotouče mlh valí do planin a lích,

tíha na všem leží staletý jak hřích.

Boj a svár kol, bědno; jak se od hor blyští,

osvětluje hrom jen cestu k popravišti,

kde kříž v kletbu pne dvé holých paží svých.