Doma.

Jih báchorkou se zjevil, pak mi zhas’

a šlehnul, vzňal se rudým ohněm zas –

ba vyšlehnul tak jako slunce ranní

a změnil v zpěv mé toužné vzpomínání –

Buď požehnán ten milý krásný jih! –

Zas po čas mne vítá drahá zem,

zas doma, doma, v drahé vlasti jsem;

zas háj i les mně tichým mírem šumí

a o čem snil jsem, milostně mně tlumí –

buď požehnán ten milý, krásný les!

Zde svrhlo srdce dumnou svoji tíž

a břečtánem v něm kypří radosť již,

a mysl znovu zrozená se vznáší

zas k nebesům a křídlem mraky plaší –

buď požehnán ten milý, krásný kraj! –

Zde zas má vlasť, ten krásný světa díl,

perla, jež v Europu bůh zasadil

a krásu sypala v ni jeho dlaň;

o bože věčný, chraň ji, chraň ji, chraň;

buď požehnána drahá moje vlasť!