DOMA.

Mne nechte být. Mne mrazí pohled váš

a úsměv váš mne studí.

A ty mé srdce darmo vzpomínáš,

co chtělo jsi v té hrudi.

Ó hleď, ó hleď, jsem opět doma dnes

a nevím, co to je mi,

že čelem jsem v ty obě dlaně kles’

a zadumal se němý.

Je vše tak známé a přec všude mráz

a zima je, ó zima.

Poslední listí vítr s větví střás’

a v mlhách všecko dřímá.

A mhy tak těžké zvolna splývají,

kraj usíná v nich mize

a lidé, lidé na mne dívají

se ledově a cize.

A kdo mne zná? A kdo mi vyšel vstříc,

jak vyjdem tváři známé...

Je to už dávno, nepřijde to víc,

jen marně vzpomínáme.

A kdo mi řekl: – Mám tě, hochu, rád

a vzpomínal jsem na tě

a ptával se, zda opět jedenkrát

se vrátíš k rodné chatě?

Jen každý řekl: – To už není on,

ten hoch, teď cele jiný.

Ten na rtu smích měl, utajený ston

má ten a v čele stíny. –

Jak tažný pták by kol jich hlavy táh’

při drsné jejich řeči – –

Jen na hřbitově aspoň v vzpomínkách

mou tiskla ruka něčí...