DOMÁCÍ PLES

Jsou jen tak v domácím šatu,

v střevíčkách neslyšných zpola,

v tanci a reji a chvatu

vtisknutou do paží páž!

Ihned tě k tanci to volá

a ty již neodoláš.

A již to v klavíru kvílí,

školácké tony a duté.

To slečna Irma se chýlí

na klavír, jenž je už stár,

ruce ty svadlé a žluté

dávný zas pronikl žár.

A hle, ta divoká Bábi,

nosík svůj vyhrnut, v touze

černým svým zrakem tě vábí,

drobnou svou postavou v let,

dívá se koketně, dlouze,

nervosně chví se jí ret.

A Lila hrdá a bledá,

jízlivá, s učenou tváří,

už jen tě pro sebe hledá,

a že tě zničí, buď jist,

netančí – a jen se sváří,

historky z pomluv zná příst!

Růža se směje a směje

při prvních úderech tónů,

rudá hned sukénka z reje

noří se, točí se v chvat,

a jak jen dozvuky zvonů

smích její v srdce ti pad‘.

Umlk‘ již klavír. Smích zvučný,

vějířů slyšet je vání,

druhů mých rozhovor hlučný,

kteří se o kvapík prou,

co slečna Irma jen skrání

přikývne pobledlou.

Ó slečno Irmo, vy snivá,

v čelo jíž usedly vrásky,

po jejíž vlasech už splývá

jakoby napadlý sníh,

konec teď vzletu a lásky,

viďte, již neláká smích?

K radosti nám a v svém spleenu

za klavír vždy si tak sedá,

v bílých svěc záři a stínu

nutí nás ve vír a let. –

– Snad v skocích valčíku hledá

dávný svůj ztracený svět? –