DOMÁCÍ PLES.

Noc hluboká jak moře temné venku leží

a v jeho černý hrob tak neunavně sněží

těch bílých květů zimních lehká směs...

klid smrti vane kolem – a jen v táhlém šumu

jak časů dech kol chvátá vítr; já pak v dumu

se duchem ponořil a v náruč snění kles.

Je karneval... Kdes v sále ruch zní veselý,

při hudbě rozmarné řeč lásky ševelí

a vzduchem vane čerstvých růží dech,

sta párů taktem tónů vesele se točí,

jich líce planou nachem, jiskrou září oči

a lesklá síň jen hoří v jasných plamenech...

Ó netoužím zde v horách do té vřavy živé,

síň plesu pro mne je v té mojí duši snivé:

dnes tančí v ní mých upomínek směs,

orkestr citů hraje ladných kousků více,

v těch tónů taktu krouží moje tanečnice,

já v tichém blahu zřím na – domácí svůj ples!