DOMALDI.

Sedmý rok již ani krůpěj rosy

nezvlažila zprahlé brázdy niv,

na kolenách pláče lid a prosí

o nebeský, svatý deště div,

tisíc obětí do chrámu nosí...

Na něm leží stejný žár jak dřív.

V horké liše pomalu se suší,

jako otrávený, zhublý klas,

na dvéře chat vychrtlý Hlad buší,

k obloze zní ze všad nářků hlas,

a Hlad roste, skot i lidi kruší,

každý mrzák o berli se třás.

Co tím chtějí nesmrtelní bozi

na člověku bídném dosáhnout?

Slunce rudá barva jest, jež hrozí,

matkám prs vysch’ a cisternám kout,

moře, nad kterým se v blescích vozí,

nemá síly zahřmít a se vzdout.

V polorozpadlém již chrámu starém.

na modlitbách ležel starý kněz,

nebe zaklínal on mocným čárem,

darmo vzlykal včera jako dnes.

„Vykoupit vás největším lze darem!“

orakul se šerem k němu snes’.

Největší dar! – Co to může býti?

A přec každý toužil spasit zem.

Od prsu tu žena dítě chytí,

v žár je vrhá, v oběť bohům všem,

šperk, zbraň, číše za děckem se řítí...

V oblaku je strašlivý Thor něm.

Starý velekněz tu k lidu pravil:

„Darem největším jest dobrý král.

Na něm pouze, pohromu by stavil,

Bůh jej zpět chce, jako nám jej dal;

dobro dělat, on se neunavil,

čas, by říše, života se vzdal!“

A již vše se hrne k hradu valem,

ruce spínají: „Ó, králi, slyš!

Hynem hladem, žízní, vedrem, palem,

ty jsi dobrý! Ty nás vyslyšíš!

Obětuj se! K čemu byl bys králem,

nejlepším z všech, jaké měla říš?“

Usmál Domaldi se: „Lide milý,

dobrý král nejlepší není dar,

dobrý kněz, pln lásky, ušlechtilý

snad by doved’ odvrátiti zmar.

Váš je špatný, v oběť nemá síly,

pojďte, jdu... ať zemi je to v zdar!“