DOMAŽLICE V SNĚHU.

Sníh napad’ v noci. Celé Domažlice

jak bílé jsou, když zbudily se zrána!

Sníh na roucha a hlavy svatým chyt’ se

na klášterní zdi. Starožitná brána

i střechy domů chodské mají pleny,

kře, stromy nahé jsou tak zachumleny,

jak liliemi cesta zasypána.

Teď k černi kontur říms a starých štítů

se pojí bílé linky, jasná světla

jak v starých kresbách, jako v temnosvitu,

i na věž chrámu vichřice sníh vmetla;

i na patkách sloupů chumáče pěn tkvějí,

co v podloubích je šerých veseleji,

jak od sněhu sem bílá záře slétla.

Hrad chodský v tichu bez kroků a hlasů

ční s bílou čapkou... jistě se mu nezdá

než o „mlčení věčném“ dávných časů...

Přelétly sáně... na Stráž? do Houvězda?

Červeň se punčoch pozaskvěla v běli,

Rorate coeli! zvučí kostel ztmělý,

jak zmrzlá slza září jitřní hvězda.

A ve sníh bílý zapadly i hroby

a pomníky i kříže, bezy, thuje;

teď k mrtvým už vzkřik neproniká zloby

ni živých pláč... a krásné ticho k snu je.

I jména jejich v hodinách těch ranních

jsou zaváta – co záleží už na nich? –

na náhrobcích. A dál sníh poletuje...