DOMBROVÁ (I)

Jsme Moravci, ale jsme z Dombrové,

je možné jiný někdo z Doubravy;

kde Doubrava, to vědí bohové,

snad při Praze, na břehu Vltavy.

Tak mluvil otec náš, mluvili dědové,

tak od kolébky znělo v šediny,

my žili jsme i zhasnem v Dombrové,

co, páni z Čech, nám křtíte dědiny?

Ta Doubrava – tak u nás nepraví,

tak z ciziny snad řondí rodáci.

Jsou rozumnější lidé z dálavy?

Když polsky Dombrová, tak Poláci.