DOMBROVÁ (II)

Než v Dombrové do roka školu mi vezmou,

já biju na zvon: Dombrová, Dombrová!

Než o míli na západ pošinou mez mou,

rok poslední, co jsi má, rozhoupám zvon:

Dombrová, Dombrová!

Zástava z cimbuří kácí se. – Z dolů

motyk a kladiv zní hučivý tón.

Kde jste kdo na stráži? Čepice přes uši dolů,

budí vás ze spánku prokletý zvon:

Dombrová, Dombrová!

Cos hořkého skočilo mi v oči obě.

Zvon zvoní temně: Dombrová, Dombrová!

Až půjdu z Ostravy, vyhnu se tobě.

Zcizilas se mně, Dombrová, Dombrová!

Do půlnoci hučí zvon, neštěstí věstí.

Kdo dbá na zvoníka? Svět hluch a slep.

Než provaz vymkne se z umdlené pěsti,

nech srdce strhne se, prorazí leb –

Dombrová, Dombrová!