DOMEK.

Neveliký, čistý dům

zahlédl jsem kdesi,

kolem stály, plny dum,

šíré modré lesy.

Slunečnice, podnes vím,

hleděly tam vzhůru,

v modrých vlnkách kroužil dým

z chaty do azuru.

A ten domek, jako sen

v samých lesů lůně,

po druhé zřel, obrácen,

ke mně z lesní tůně.

Když jsem tehdy kolem jel,

svět jsem viděl kvésti,

zdálo se mi, že bych měl

dost ho k svému štěstí.

A jak kol jsem vlakem lít,

cítil jsem až na dno,

štěstí mít že štěstí chtít,

a to že tak snadno.

Onen domek dlouho pak

měl jsem na paměti,

jak ta léta jako vlak

bez přestání letí!

Po letech, ach, po letech

oč jsem k štěstí blíže?

Snad si jedu pro úsměch

oné čisté chýže.

Už jsem blízko, už jsem tam,

jen co vlak se stočí –

a já marně zavírám

před tím domkem oči...