DOMEK NA TRATI.

Útulný domečku na trati,

čím jenom vábíš mne tak,

stokrát že cestou se obrátí

po tobě toužný můj zrak?

Domek jak hnízdečko pěnkavy

k lesnaté přilepen stráni,

jedlí a buků stín lákavý

před slunka šípy ho chrání,

na střeše parohy jelení,

ve vína planého zeleni

okének nevidíš ani.

Před domkem v malinké zahrádce

sedala děvuška snivá,

hezounká, jak jenom v pohádce

víla či princezna bývá,

odtud se dívala za vlakem,

jenž zpola dýmu skryt oblakem

letěl jak příšera divá.

Obrázek spanilé děvuše

mladému vodiči vlaku

jako blesk zapadl do duše;

v dýmu-li hustého mraku

strojem svým ztočil se pode stráň,

celičké nebe se smálo naň

z dívčiných blankytných zraků.

Stalo se brzy, co denně snad

na zemi děje se zrádné:

do ráje vplíží se svůdný had,

utrhne poupátko vnadné,

chvíli mu dech jeho lahodí,

a když se nabažil, zahodí

nedbale kvítek, jenž zvadne.

Pustá je malinká zahrádka,

kruté v ní řádily boje,

nadarmo vnadného poupátka

hledá v ní oko dnes moje;

vzpomínám: výroční právě den,

dívka co dosnila lásky sen

pod koly svůdcova stroje.