DOMINE, QUO VADIS?

Silnicí starou, po níž legionů

šik bojovný kdys pochodem se brával,

do Říma kráčel v matném slunce sklonu

s večera chodec zadumaný, bledý.

Západu paprsk růžný obehrával

mu líce teskné, kadeř kučeravou,

jež splývala mu k nachýlené šíji

vlnivou řasou, jako cypřiš tmavou,

a zasláněla zasmušilé hledy,

touž rouškou měkkou, kterou v Kalvarii

ve zbožném hnutí sestra Veronika

stírala bědné líce mučenníka.

Byl Spasitel to – v neunavném spěchu

dál kráčel – těžkým křížem přepásaný,

jejž ode věků mlčky, bez oddechu,

na bedrách nese sudbou Otce Boha.

Větérek mořský od pobřežní strany

mu sušil slzu v oka vlhké řase;

v prach bořila se pobodaná noha

a v krvavého slunka růžojase

trnitých ostnů břitké ostří plálo,

jak čarovábný snítek granátový,

vzpučevší v zahrad tmavostinném křoví,

jež silnice práh pustý lemovalo.

Tu jako přelud v Capuanské bráně

se protichůdce rysy objevily. – –

Soumrakem šerým z Říma do Campaně

pospíchal Petr; poutník pobloudilý

omráčen bleskem kletby Neronovy,

jež nad křesťanů vznášela se krovy,

jak anděl smrti, kterým v hněvném hnutí

Adonai Bůh mstil símě Israele,

souzené nářku, hoři, zahynutí

ve Faraonů zemi zatvrzelé...

Poděšen bouří, jež se z dáli hnala,

kolísal Petr – církve boží skála.

A prchal z Říma divou bázní jatý,

opouštěl obec věřícího lidu,

to stádce bludné, jež mu pastýř svatý

v ochranu svěřil v nebeském kdys klidu,

vlídnými k němu slovy promlouvaje:

„Pas ovečky mé; byť mé bědné tělo

upjala na kříž zaslepená láje,

ty od nich bdělé neodvracuj čelo,

věz, já že povždy, v radosti i trudu,

nad církví svojí do skonání světa

svou mocnou ruku pevně držet budu,

by nezmohla ji brána pekel kletá!“

Tu setkali se... Petr zraky klopil,

do tmava bledá líc se uzarděla,

Mistrovo roucho žhavou slzou skropil

a z kajicných rtů otázka se chvěla:

„Kam, Pane, kráčíš v pozdní tuto chvíli?...“

A Kristus na to k smrti zasmušilý,

s výčitky jemné bolným pozachvěním,

jež sotva bylo v dobré tváři znáti,

obrátil k Petru oko skaboněné

a odpověděl: „S jitřním kuropěním

za spásu církve v strasti opuštěné

jdu poznovu se ukřižovat dáti!“

Zaplakal Petr hořce, usedavě,

a hruď mu rvalo nekonečné hoře,

jak tehda, když ve pustém vrahů davě

poprvé zhřešil v biskupově dvoře,

bojácným retem Krista zapíraje.

Spasitel zmizel – ve růžovém mraku

se jako anděl vznesl do oblaku.

Skroušeně Petr z poklesku se kaje,

v Řím navrátil se – druhý den již pnělo

v pahorku pustém, v městských valů stínu

na dřevě kříže bědné jeho tělo...

Tak smířil Petr těžkou svoji vinu.