DOMLUVA

Ležím na teplém těle naší travnaté cesty...

do jejích vlasů pláču své slzy.

Líbá mne vonnými rty

a hladí měkkým dotekem,

povídá šumem – a těší...

Slunce dopadá na mýtinu

jako tenkrát na náš život.

„Máme se nač těšit –“ řekl jsi tenkrát

a slunce neslo svou zlatou korouhev

vysoko nad hřebeny hor.

l dnes planou v slunci,

ohromné, neprůhledné krystaly zlata!

Ukazují k výšinám prsty svých skal.

Ještě výš – až tam, kde není cest?

A duše vzlétá na jejich příkaz ještě výš,

kde není cest a závor a hranic.

Náš jediný styk, náš vroucí, nerozlučitelný.

A cesta mne tiskne na teplou svou hruď

a šeptá konejšivě: –

tak vidíš – tak vidíš!