Domluva z hrobu.

Zoufalce kde hrobník klade,

bloudí z rána děvče mladé,

a kde plotu zeď se zvedá,

nezdobený růvek hledá.

Našla ho a na drn klekla,

v bledé líce slza tekla,

a ret siný vzdechl sobě:

„Ach, jak ráda šla bych k tobě!“

Z hrobu šeptal milý milé:

„Nech té touhy, nech té píle,

u mne, drahá, slunka není,

jiné hledej potěšení;

moje síňka tak je těsna,

s paprskem že skrovným Vesna,

jež, co kolem, všecko zlatí,

nemůž' v ní se ukázati.

Tma a chlad mě tady váže;

ach, jak rád bych zvedl paže

a v té svojí smutné muce

k prosbě spjal své zvadlé ruce,

bys při zpěvu lesních ptáků

dala mi sem kytku máku,

a než zima hrob můj zkosí,

trávě na něm krůpěj rosy!“