Domluva.

Na moři klidno! V před i v zad,

volnost v hruď vane odevšad,

obuv tam prosta je prachu;

na moře!... Racek kolem lít’,

volaje, sotva že mne shlíd’:

„Kam pak zas, dumavý brachu?“

V jiné chci kraje, v jiný vzduch,

zkonejšit hlučný ňader ruch,

doma mě všecko tísní,

přeběda, smutno! Tamo, věz,

rozsápal smrti dravý běs

hnízdo mých dětí i písní!

Pospíchám v dálku, dychtiv již,

leč jakás divná ňader tíž

k domovu nazpět mne láká.

Kam se mám dáti, kam, ó kam?

Na nohou tajná pouta mám,

na srdci perutě ptáka.

„Ubohý! věru zlý to spor;

jestliže srdcem tak jsi chor,

mdlým budeš tvorstva žákem;

buď zanech křídel lehký vzmach,

buď strhni pouta mocí v prach,

či chceš být rabem i ptákem?

Co vzala bouře, bouři nech,

okovů těžší mdlý je vzdech;

myslíš snad, ten že co změní?

Věčně se vlní času proud,

chce-li ho zvrátit chorý bloud,

v peřejném zahyne vření.“