DOMOV.

„Tak vracím se – zrak zhaslý nic mi nedí.“

„Já s tebou jsem, tvé oči mými zraky hledí.“

„Rci, jaké hovory to slyším, šepotání?“

„To sněhu tání je, bystřiny z hor a strání.“

„Dlaň teplá hladí mne, cos’ v temnotách mi září.“

„To slunce polibkem se tvojich dotklo tváří.“

„A píseň slyším znít – vzpomínka jakby živá.“

„To dumnou píseň svou splav u mlýna si zpívá.“

„Ó, rci, co nad mlýnem zříš? – Zrak můj v tvůj se hrouží...“

„Nad mlýnem jako dřív holubi vzduchem krouží.“

„Ó, vím, a s křídel jak když stříbro dolů kane.“

„Vzduch sluncem prozářen a jako zlato plane.“

„Ó, rci, zda růžová jsou stejně časná jitra?“

„I tebe růžovým se prstem dotknou zítra.“

„Květ stromů píseň je omládlých jejich těl...“

„I ty v jich korunách uslyšíš hudbu včel.“

„A teď, ó slyš, ó rci, zda mámí to jen zdání?“

„To domů vítá tě zas mlýna klepotání.“

„Tu píseň slýchal jsem, když v dlaně tisk jsem hlavu.“

„Hle, v kapkách třpytivých jak voda padá v trávu.“

„Tak domů vracím se – svět barev pro mne nemá

a ve tmách noci jen má bolest bloudí němá.“