DOMOV. (I.)

Po lidech, po lidech se duši málo stýská.

Ke strýcům v burnusech a ženám zvědavým

jsem nepřišel. Však více je mi blízká

řeč každá neživá. A tu teď pozdravím.

Pruh stromů v aleji, jenž do zlatova plane,

pás polí nahnědlých, kam zrak se zadívá,

a na obzoru lesy měkce zadýchané

i řeka šumivá,

to domovina moje, to je moje mládí.

A hle, už vidím je, jak běží naproti,

děťátko plaché, hubené. Už pádí, pádí...

Můj bože, co ti je? Též teskno bylo ti?

Ach, to je moje mládí, choré, neduživé

jak keřík nalomený, zkvetlý z rašelin.

Ne, ty jsi neumřelo, živé, živé, živé,

pojď, znovu půjdeme i brázdou, v lesů stín.

V uličkách starosvětských srdce žalně prahlo

a v samoty si prchlo s rozhořeným snem.

Pak světy tvořilo si, za oblaky táhlo,

k vidinám promlouvalo rodným hovorem.

Daleko, daleko... Jsou lodi připraveny.

Řetězy rachotí. Už kotvy zdvihněte!

Za mořem, za horami ostrov zaslíbený.

Tam kvítí divotvorné v noci vykvete,

tam plody plamenné ti trysknou ve větvoví,

zdroj šumí lichotivé písně lahodou,

tam letí vzduchem ptáci démantoví,

rusálky teskní sladce nad vodou.

...Po lidech, po lidech se duši málo stýská.

Strom, voda, polí lán se dotkly duše mé.

Pojď, drobná dívčinko, dnes divně jsi mi blízká,

pojď, ruku dej mi... tak... a spolu půjdeme.