DOMOV (II)

Zří nebes klenba šedivá

na šedých stříšek lem

a kam až zrak se zadívá,

je prachem šedá zem.

Pláň šedou vidíš za rána

a večer – šedou pláň,

a hlava, mhou jak obtkána,

ti těžce klesá v dlaň.

A myslím na tu všechnu šeď,

již zřela jsem tu dřív,

a myslím na tu všechnu šeď,

jež straší z perspektiv...

Ó měkká barvo, tišivá,

ty barvo domova,

kdy hebká, šedá tíha tvá

mé touhy pochová?

Kdy na tu ránu krvavou,

jež dávno v srdci tkví,

prach domoviny šedí svou

se navždy navrství?!