DOMOV. (II.)

Ani k vám jíti nemusím, chalupy shrbené.

Přivru-li oči, každá se přede mnou rozloží.

Horoucí přelud si na vás, na vás vzpomene,

já vámi putuji nyní, churav a na loži.

...Šumí lesy a voní trávy a zrají jahody,

s veselým křikem vylétli ptáci do mlází.

Mých dvacet roků s nimi je, dívá se do vody,

dere se houštinou, hvízdá si, stezkou se prochází.

A všecko je vonné a sladké, pozdravem volá mi,

vždyť je to známé a moje, veverka, motýl a pták.

Ach, kolikrát jsem bloudil lesními cestami...

Nejdřív je Paskovský les a potom je Obecňák.

Z houštin se vydere hajný a ohlásí dobrácky:

„Pěšinku něsmi se chodiť, bo se tu plaši zvěř!“

Pantáto hajný, ten les náš odraný, žebrácký

že by měl zázraky takové? Ó věř tomu, věř!

Ale už hajný se ztrácí s vousisky mrožími.

A přece – zde to bylo – před lety, před lety.

Jak nejsladší pastel se děvčátko noří mi,

v zeleném zajetí stromů obrázek zakletý.

Vidím a slyším. Oči a vlasy. Řeči spád.

Pusinku měla růžovou a sedmnáct let.

Ach, bože, jen dvacet roků umí tak blouznivě vzplát

a pro hlouposti hlavu umí si rozbíjet.