DOMOV (IV)

Zas kvetou jabloně, zas jaro tu,

a touha má se bouřně rozlétá...

Ó výš a výše nad tu samotu!

Ó dál a dále volně do světa!

Ó blíž a blíže k lidem, k životu,

jenž v jarním slunci rudě rozkvétá!

A bez vzpomínek na tu samotu,

jež hořká je a na vždy prokletá!